Rozhovor s Danem Horynou: Nám nestačí ten prostý dar, že JSME

Dan Horyna, fanoušky přezdívaný Zeppelin, byl zejména v 80. letech jednou z nejvýraznějších osobností české rockové scény. Působil v kapelách Benefit, Vitacit, Pumpa a nyní sklízí úspěchy s kapelou Merlin. Dan Horyna prošel závislostí na pervitinu, který vyzkoušel snad jako první  u nás. Dokázal se z toho dostat a dnes pomocí existenciální terapie pomáhá druhým.

Právě nyní se chystáte do léčebny Červený Dvůr. Proč?
Před patnácti lety mi v Červeném Dvoře pomohli zbavit se závislosti na drogách a od té doby tam jezdím pravidelně. Ze začátku to bylo součástí mé doléčovací terapie. Závislost je nevyléčitelná nemoc
a spadnout do toho můžete kdykoliv znovu. Komunitní setkávání nás abstinujících a lidí, kteří se se svojí závislostí teprve perou, je přínosné pro obě skupiny. Později, když jsem začal pracovat jako terapeut, jsem začal do Červeného Dvora jezdit, abych já sám odborně pomáhal druhým. V každém případě sem jezdím velmi rád, zachránili mi zde život a je to úžasné místo na světě.

Máte jako terapeut odborné vzdělání?
Samozřejmě. To že jsem byl s přestávkami 26 let na pervitinu, prošel si peklem a dokázal se z toho dostat, je určitě pro terapeutickou práci výhodou, ale odborné vzdělání je nutností. Jednou měsíčně navíc absolvuji supervizi, na které mohu konzultovat své postupy. Supervize pomáhá nejen klientům, aby od nás dostali správnou pomoc, ale i nám, abychom si udržovali odstup a nesemlelo nás to.

Co pro vás bylo nejdůležitější, abyste přestal? Silná vůle?
Jenom ta nepomůže. Díky své silné vůli jsem přestal brát dvakrát zcela bez pomoci. Ale nevydržel jsem! Důvod? Ačkoliv jsem měl vlastně všechno, cítil jsem se nešťastný, nesvobodný, prázdný, mimo… Když to vezmu od začátku, tak jsem dobře vycházel s rodiči, bavila mě spousta věcí – psaní, malování
a samozřejmě muzika a sport. Byl jsem mistrem republiky na 1500 m, mířil jsem na olympiádu, škola mi šla, holky mě milovaly, přesto jsem měl pocit, že na tomto světě žít neumím. Trpěl jsem úzkostnými stavy, které vyvrcholily tím, že jsem si
v osmnácti letech podřezal žíly. Svou roli sehrálo i to, že mě komunisti zavřeli na dva měsíce do kriminálu za improvizační vystoupení na Karlově mostě a během vazby mě brutálně zmlátili. Po propuštění následoval vyhazov z uměleckoprůmyslové školy, sportovat jsem také nemohl a mně natvrdo došlo, co tenhle režim umí. Svobodu jsem nacházel v muzice a na rockových koncertech, kde jsem se cítil svobodný a tam jsem také pervitin poprvé vyzkoušel…

Tehdy jste ale dokázal přestat?
Stálo mě to vztah s první ženou
a dcerou, ale dokázal jsem to. Znovu jsem se oženil a deset let žil spořádaně s novou rodinou a zažíval velkou slávu s Vitacitem. Droga byla zapomenuta. Byl jsem zdravý člověk. Až rozpad manželství
a odtržení od dcerky, se kterou jsme měli velmi blízký vztah, byl impulzem k další recidivě. Byl počátek devadesátých let a drogový boom… Byl jsem si tak jistý, že to mám pod kontrolou, že jsem si řekl, jednou si dám… Jel jsem v tom tři týdny nonstop a shodil pětadvacet kilo. Stal jsem se bludným Holanďanem rockových klubů a jako známý zpěvák
i vítanou atrakcí. Po sedmi měsících, aniž jsem věděl proč, jsem toho ze dne na den nechal. Druhé období abstinence mi vydrželo šest let. Opět jsem založil rodinua v chaosu novodobého kapitalismu hledal své místo ve společnosti, která ztrácela zábrany. Celkem se nám dařilo, ale na mě padal děs ze soutěže, kterou lidé vyměnili za lidské bytí. Svět mi začal být protivný, doma jsem si přestával rozumět se ženou a s dětmi, byl jako ve snu. Již jsem byl jen statistou v něčem, čemu jsem nerozuměl. Byl jsem vyhaslý, a tak jsem opět začal s perníkem. A byla to pomalá sebelikvidace. Při aplikaci jsem brečel sám nad sebou. Nenáviděl jsem se za to, ale bylo to snazší než zůstat střízlivý sám se sebou.

Kdy vám došlo, že se z toho už sám nedostanete?
To už mi bylo 45 let a já jsem stál na balkóně a sbíral odvahu spáchat sebevraždu. Stál jsem tam celou noc a přemýšlel. Zachránila mě myšlenka, že se sem možná naše duše vracejí a já budu za sebevraždu potrestán hrozným dalším životem. A vlastně se mi nechtělo umřít… Hned druhý den jsem si začal zjišťovat informace a našel si léčebnu Červený Dvůr, kam mě doprovodili rodiče, kteří mě neopustili.

Co bylo pro vaši léčbu zásadní?
Nejprve jsem si musel uvědomit, že nejsem nic. Myslíme si, jak jsme důležití, úspěšní, slavní, ale všechno jsou to jen slupky. A teprve potom jsem musel s pokorou hledat radosti ze všedního žití. Z léčebny jsem odcházel zbaven všech manýrů, ale přesto mi něco chybělo. A tu správnou spiritualitu jsem našel v tibetském buddhismu. Podle mého, je to na tomto světě bez jakéhosi spirituálního přesahu velmi těžké. Děsí mě, že dnešní společnost začíná věřit, že díky vědecko-technickému rozvoji odhalí tajemství života a že pomocí nějaké technologie budeme schopni ovlivnit jeho kvalitu. Přitom vše, co nyní patří k životnímu stylu, nás od pravého smyslu naší existence odvádí. Když se ptali zenového mistra, co je smyslem života, odvětil: „Zeptej se trávy, proč roste.“ Nám nestačí ten prostý dar, že jsme. A tak se vrstvíme a bobtnáme, až se vedle sebe nevejdeme.