Středočeský kraj postupně likviduje rodinnou školu pro znevýhodněné děti

Postupná likvidace Střední školy řemesel ve středočeských Kunicích ohrožuje desítky dětí se speciálními potřebami. Zastupitelstvo rozhodne o vymazání školy z rejstříku na svém úterním zasedání. Kraj se snaží pod rouškou inkluze překotně zrušit školu, která již půlstoletí pomáhá dětem začlenit se do společnosti. V polovině listopadu schválila středočeská krajská rada sloučení kunické školy s učilištěm v Jílovém. Z materiálů pro zastupitele však vyplývá, že za údajným sloučením se schovává snaha školu zrušit.
“O slibovaném detašovaném pracovišti SOU Jílového se vůbec nehovoří, ba naopak vyčíslují, kolik ušetří, pokud naši školu zruší,” říká stávající ředitelka Lenka Hanzlová. „Pokud nebude zachováno pracoviště v Kunicích, ušetří se i plat zaměstnanců, kteří do nového pracoviště nepřejdou“ píše se v důvodové zprávě k tisku č. 0628 (2017).
Kunická škola pomáhá již půl století dětem a studentům se speciálními vzdělávacími potřebami k úspěšnému začlenění do společnosti: “Poskytujeme žákům nejen odborné vzdělávání, ale i ubytování na internátě. Tím škola komplexně působí na rozvíjení osobnosti nejen v oblasti edukační ale rovněž a mnohdy zejména v oblasti výchovné a socializační. Dojíždí k nám žáci z různých částí Středočeského kraje, ale máme i nadregionální dopad,” říká Hanzlová.
Martina Paduchová, jejíž dcera v Kunicích studuje, napsala zastupitelům dopis, kde vysvětluje své obavy ze zrušení školy a zároveň popisuje rychlý rozvoj dcery po nástupu na školu:
“Je to menší škola s pedagogy na svém místě, velice oceňuji jejich přístup k žákům, jak je umí motivovat – a já vidím, jak se naše dcera posunula zase o velký krok dál. Ale co je hlavní, v této škole neskutečně ožila, protože se dostala do kolektivu dětí, kde se děti chovají k sobě hezky, vzájemně si pomáhají. (…) Naše dcera po dvou týdnech v nové škole prohlásila, že až dodělá květináře, půjde ještě na jeden obor a toto nadšení u ní stále přetrvává.”
Ing. Bc. Lenka Hanzlová, ředitelka školy
DOPIS PANÍ PADUCHOVÉ
Jmenuji se Martina Paduchová a jsem matkou mentálně postižené dcery Veroniky.
Se skutečností, že se Vám narodí jediné dítě postižené, se nikdy nevyrovnáte, ale tak nějak se s tím učíte a naučíte žít.
V době, kdy měla Veronika začít chodit do školy, byla nám doporučena zvláštní škola. Už ani nevím, kolikrát jsem to oplakala a kolikrát jsem se styděla někomu říct, že moje dítě chodí do zvláštní. Dnes se naopak stydím za to, že jsem se styděla… S postupem času vím, že to bylo to nejlepší, co jsem pro naše dítě mohla udělat. Velkou výhodou takovýchto škol byl a je menší počet žáků ve třídě, pomalejší tempo učení, a pokud je některé učivo nad rámec možností žáka, tak to jsou individuální studijní plány ušité tomu kterému dítěti přímo „na míru“. Dnes mohu konstatovat, že Veronika chodila do školy ráda a že se nám podařilo ve spolupráci s jejími učiteli naučit ji vše, co bylo v jejím věku a v rámci jejích možností možné. Bohužel největší její handicap je práce s čísly a hlavně to, že nemá časovou představivost. Jako názorný příklad občas používám, že když bude stát dcera na nádraží a budou hlásit, že vlak má 20 min. zpoždění, a jí se bude chtít na záchod, nepůjde, protože se bude bát, že to nestihne a vlak jí ujede, protože neumí odhadnout, jak dlouho trvá 20 minut! Tohle se asi naučit nedá . Ovšem její „noční můrou“ se stala návštěva školní jídelny. Školní jídelna je totiž v našem městě společná i pro základní školu, kterou navštěvuje cca 700 dětí. Naše dcera si – možná bohužel – svůj handicap uvědomuje a je velmi vnímavá a mohu Vám říct, že téměř každodenní setkávání se s posměchem, vulgárními nadávkami či dokonce fyzickým napadáním obzvlášť spolužáků, na kterých postižení bylo více vidět, ze strany žáků druhého stupně základní školy, jí nesčetněkrát nedalo spát. Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale popravdě a z vlastní zkušenosti musím konstatovat, že na integraci (těch šťastných případů, kdy se integrace podařila, pár znám, ale týkalo se to vždy spíše tělesně postiženého dítěte) a už vůbec na inkluzi není většina naší společnosti připravená, obzvláště ne dnešní adolescenti!!!
Když dokončila naše Veronika školní docházku, nastalo rozhodování co dál. Shodou okolností u nás tehdy byla sociální pracovnice a ta řekla, ať ji dáme na učňák do Sadské. Do Sadské? O tom jsem ještě neslyšela… Ano, neslyšela, protože ono odborné učiliště typu E, tedy i pro žáky s postižením, bylo před lety zrušeno. Kolik si myslíte, že nabízí Středočeský kraj takovýchto učilišť? Máte dojem, že jich není třeba, že se postižených dětí rodí méně? Skutečnost vidím např. v bývalé zvláštní, dnes speciální, škole své dcery. Když tam začala chodit, byli v celé škole dva chlapci s lehkým autismem. Dnes mají dle norem plně obsazenou autistickou třídu s různými stupni tohoto onemocnění . (Tato speciální škola svého času také bojovala o přežití, ale pak se to obrátilo a počet žáků se začal navyšovat.)
My jsme ale měli opět štěstí a vybrali jsme pro dceru Střední školu řemesel v Kunicích, kde se dcera rozhodla – přes svou lásku ke květinám – studovat obor květinář/florista. Tato škola se nachází v okrajové části vesnice Všešími, v uzavřeném areálu v pěkném prostředí. Opět je to menší škola
s pedagogy „na svém místě“, velice oceňuji jejich přístup k žákům, jak umí motivovat své svěřence – a já vidím, jak se naše dcera posunula zase o velký krok dál . Ale co je hlavní, v této škole neskutečně ožila, protože se dostala do kolektivu dětí, kde každé dítě má nějaký problém, tolerují se, chovají se k sobě hezky, vzájemně si pomáhají. Samozřejmě že i tady se mohl najít někdo, kdo by se mohl posmívat apod., ale zatím se tak nestalo. Hlavní předností je z mého pohledu to, že jsou mezi svými, najednou si nepřipadají jiní, izolovaní, navazují přátelství, jejich sebevědomí se zvyšuje. Naše dcera po 14 dnech v nové škole prohlásila, že až dodělá květináře, půjde ještě na jeden obor a toto nadšení u ní stále přetrvává. Určitě v dětech tohle radostné období na této škole zanechá nezapomenutelné zážitky, i když se nakonec po absolvování jejich cesty rozejdou, tuším, že přátelství přetrvá a snad jim to všechno dá aspoň trochu síly k přežití té každodenní konfrontace s realitou, kterou jim život později přinese.
Před pár dny jsem se na třídních schůzkách dozvěděla informaci, která mi přichystala pár bezesných nocí. Touto informací je fakt, že Rada Středočeského kraje na svém posledním zasedání schválila návrh na sloučení Střední školy řemesel Kunice (obor typu E) se Středním odborným učilištěm potravinářským Jílové u Prahy (obory typu H a L), resp. zánik SŠŘ Kunice.
Víte, jako matka postiženého dítěte máte velké obavy z budoucnosti, z toho, co bude, až tu jako rodiče našeho jediného dítěte nebudeme. Proto jsem se naučila žít přítomností, tzn. tady a teď. Paní ředitelka nám vysvětlila, že k tomuto kroku došlo z toho důvodu, že ona by ráda odešla a užila si zaslouženého důchodu, a Středočeskému kraji se nepodařilo obsadit místo ředitele. Také nám sdělila, že bylo přislíbeno, že žáci zůstanou, kde jsou a v podstatě se nic nezmění. Ač jsem napsala, že žiji přítomností, v tomto případě mi nedá domyslet budoucnost… Ruku na srdce, není tohle začátek konce? Příslib je jedna věc a skutečnost pak bude úplně jiná! Stačí se podívat na internet, že i v Jílovém se momentálně hledá nový ředitel/ka, který má předložit nástin rozvoje školy…, že současná ředitelka byla odvolána…, že je škola neefektivně využívána… atd. Za druhé se stačí podívat do výroční zprávy SOUp Jílové u Prahy „nová budova školy (2015) byla vybudována v rámci projektu ROP Středočeský kraj za spolufinancování Středočeského kraje, kapacita 300 žáků, skutečný počet k 30. 9. 2016 je 101 žáků“. Opravdu si máme myslet, že naši žáci zůstanou tam, kde jsou? Jakmile zanikne SŠŘ Kunice, která má, jak je mi známo, dlouholetou tradici, nebude cesty zpět! Bude jen otázkou času, kdy dojde i ke sloučení fyzickému (děti se přestěhují do Jílového a pěkný objekt ve Všešímech se prodá!?!). Podle mého názoru chcete sloučit neslučitelné, nynějším i budoucím žákům ublížíte, protože právě svým způsobem izolovanost je předností této školy. Pak samozřejmě také zkušený přístup milých a obětavých pedagogů, vychovatelek, paní ředitelky i ostatních, kteří díky letité praxi vědí, jak k těmto dětem přistupovat. V den konání třídních schůzek probíhal ve Střední škole řemesel Kunice i Den otevřených dveří a zájem byl viditelný (a nebyli to rodiče či blízcí stávajících žáků, aby školu podpořili!).
Pokud jste dočetli až sem, ze srdce Vám mnohokrát děkuji. Zároveň se omlouvám, nejsem žádná spisovatelka, ale snad jste mé vyjádření pochopili.
Dne 5. 12. 2017 budete Vy, zastupitelé Středočeského kraje, hlasovat o tomto sloučení. Moc Vás prosím – jako matka dítěte, které to nemá a nebude mít v životě lehké, zamyslete se nad tímto krokem. Opravdu byla vynaložena veškerá snaha najít vhodného ředitele a Střední školu řemesel Kunice zachovat? Celý svůj život bydlím ve Středočeském kraji a mám se tu dobře, ale v oblasti zdravotně postižených máme velké rezervy. Píši máme, protože sama si často lámu hlavu, co dělat, čemu se pracovně věnovat, abych svou dceru zaměstnala a nejenom ji. Momentálně je mi strašně
smutno z toho, že chcete zrušit to, co tady dlouhá léta od roku 1969 úspěšně funguje! Chcete dát přednost zmodernizovanému, leč nevyužívanému učebnímu učilišti. Běžné děti mají na výběr a ano v dnešní době je takový trend, že se děti na učební obory moc nehrnou, ale mají i postižené děti možnost výběru? Věřte, že nemají… 
Za Vaše zamyšlení nad touto situací či podporu neschválení tohoto návrhu ještě jednou děkuji.
S přáním hezkého dne Martina Paduchová