V letošním roce si připomínáme mnoho významných událostí. Zapomenout bychom neměli ani na nejúspěšnější olympijské hry v historii Československa, které se konaly od 12. do 27. října 1968 v Mexiku. Naše výprava přivezla třináct medailí a v hodnocení všech zúčastněných zemí se Československo zařadilo do první desítky. „Byl to velkolepý úspěch, ale radost nám kazily politické události,“ vzpomíná sportovní gymnastka Bohumila Řešátková-Řimnáčová, která pomáhala zakládat SKC Ondřejov a nyní zde působí jako programová manažerka. „Příprava na OH probíhala v období těsně po okupaci Československa Sovětským svazem. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda nás do Mexika pustí. Teprve když nás na Hradě přijaly nejvýznamnější osobnosti Pražského jara – pánové Svoboda, Dubček, Smrkovský a Černík, jsme získali jistotu, že se budeme moci zúčastnit. O to více jsme se všichni snažili ze sebe dostat maximální výkony, zvláště ve snaze porazit Sověty. K nezapomenutelným zážitkům patřilo uvítání naší výpravy na zahájení OH při vstupu na stadion, které patřilo mezi nejsrdečnější a nejbouřlivější. Nejúspěšnější sportovkyní světa se stala čtyřnásobná olympijská vítězka Věra Čáslavská. Další zlaté medaile přidali střelec Petr Kůrka, skokanka do výšky Milena Rezková a skokanka do vody Milena Duchková. Je mi ctí, že jsem mezi tyto skvělé sportovce také patřila.“
V šedesátých letech byly československé gymnastky na světové úrovni. Nebyla to jen nedostižná Věra Čáslavská se čtyřmi zlatými medailemi z OH v Mexiku, skvělou práci odvedlo celé družstvo…
Byla to úžasná doba, která vyvrcholila právě OH v Mexiku 1968. Tehdy naše družstvo skončilo druhé o pár desetinek za Sovětkami. Byla jsem čtvrtá na bradlech, pátá v prostných a celkově jsem skončila na sedmém místě, což bylo naše druhé nejlepší umístění za Věrou, která byla celkově první. Úspěch jsme předtím slavily i na mistrovství světa v Dortmundu v roce 1966, kde jsme získaly zlato. Nejvíce si však cením prvního místa v družstvech na předolympijských hrách v Mexiku, kde jsme to Sovětkám i bez Věry pořádně natřely. Radost jsem měla i z titulu mistryně republiky v roce 1969.
Kdy jste začala se sportovní gymnastikou?
Ačkoliv s gymnastikou by děti měly začít opravdu co nejdříve, já jsem se do oddílu sportovní gymnastiky dostala až v jedenácti letech. Ale předtím jsem se ale dva roky věnovala umělecké, dnes moderní gymnastice. V roce 1958 trenér Vláďa Prorok s tehdejší skvělou gymnastkou Evou Bosákovou, která odstartovala zlatou éru československé gymnastiky, uspořádali velký konkurz a hledali talenty. Přišlo neskutečné množství dívek a vybrali šedesát. Nakonec nás zůstalo šest a do reprezentace jsme se dostaly dvě. A tehdy jsem se setkala s Věrou Čáslavskou, která již byla skvělá a pro nás ostatní fungovala jako velký vzor. Vrcholové gymnastice jsem se věnovala 14 let, z toho 11 let v reprezentaci a stihla jsem troje olympijské hry.
Svoji sportovní kariéru jste zakončila na OH v Mnichově, kdy vám bylo 25 let. Je těžké začlenit se do „normálního“ života?
To je u každého jiné. Osobně jsem byla ráda, že jsem zvládla dodělat si i při vrcholovém sportu vysokou školu a později i trenérskou třídu na FTVS, takže jsem mohla zůstat u sportu a pracovat jako metodička. Práce mě těšila a v roce 1992 přišla další pracovní výzva – pomáhala jsem založit Český svaz aerobiku, který jsme vybudovali z nuly až na světovou úroveň. Dokázali jsme Českou republiku ve světě aerobiku zviditelnit, konaly se u nás prestižní soutěže včetně mistrovství Evropy a světa a také jsme vychovali špičkové reprezentanty, jako například mistryni světa Olgu Šípkovou.
Můj manžel byl a je nadšený sportovec. Naučil mě hrát tenis, jezdit na kole, chodili jsme na výlety – díky němu jsem poznala i jiný svět než jen gymnastiku. Ale samozřejmě jsem na ni nezanevřela a dál rekreačně cvičila. Pohyb ke svému životu potřebuji a čas jsem si dokázala najít vždycky, i se čtyřmi dětmi. Když jsem například vařila oběd, dala jsem maso do papiňáku a než se uvařilo, šla jsem si zaběhat.
Ne každému vrcholovému sportovci se však návrat do běžného života podaří. Někteří nenajdou pracovní uplatnění, protože kvůli přípravě neměli čas vystudovat, budovat kariéru nebo mají zranění. Setkáváme se pravidelně v Českém klubu olympioniků a některé osudy bývalých sportovců nejsou radostné. A upřímně – ani Věra Čáslavská si nežila nijak v přepychu a bez starostí. Nevím, jaké odměny jsou dnes, ale například já jsem po skončení kariéry dostala za reprezentování naší země kávový servis.
Je důležité, aby děti sportovaly, i když nemají šanci dosáhnout skvělých výsledků?
Sport je určitě v našem životě důležitý a ne nadarmo se říká – ve zdravém těle zdravý duch. A je jedno, zda vyhráváte nebo ne. Ne každý může být mistr světa! Ale i ten nejlepší potřebuje ty, kteří jsou čtvrtí, dvanáctí nebo osmapadesátí. Bez nich by to nešlo! Mne sport naučil cílevědomosti, vytrvalosti a překonávat překážky. A proto bych přála všem dětem, aby mohly sportovat a aby se naučily brát pohyb jako každodenní součást svého života. A to platí i pro rodiče – se sportem je možné začít kdykoliv, jen je potřeba najít si aktivitu, kterou zvládnete a která neuškodí vašemu zdraví. S manželem se snažíme být aktivní každý den. Vzor mám i ve svém tatínkovi, který ještě v jednadevadesáti letech jezdil na kole každý den, často i přes sto kilometrů.