Umělecký vedoucí a spoluzakladatel nejstarší české, stále aktivní folkové skupiny Spirituál kvintet (skupina byla založena v roce 1960) Jiří Tichota oslavil v minulém roce osmdesát let. Toto významné jubileum oslavil v Tipsport areně nádherným koncertem.
Jak na oslavy vzpomínáte? Byl jste dojat?
Bylo to dojemné a byl jsem vděčný všem – kolegům i hostům, kteří do toho investovali svůj čas. Jen jsem byl trochu zaskočen – přece jenom pořádat oslavu narozenin v Tipsport areně je silná káva. Když uvážím, kolik opravdu významných osobností slaví stejné jubileum jen v kruhu rodiny a Tichota takto velkolepě… Samozřejmě bez kvintetu by to u mne proběhlo také v tichosti, takže jsem tuto krásnou akci nevnímal jako „svoji“ oslavu, ale jako společný koncert svých přátel. Bylo to skutečně krásné, vzpomínám například na gesto paní Dagmar Peckové, kterou jsme objevili a oslovili v publiku a ona vstala a šla si s námi zazpívat!
Ačkoliv pocházíte z muzikantské rodiny, váš tatínek si nepřál, abyste se hudbě věnoval. Dokonce jste začal studovat na vysoké škole chemii. Měl jste chemii rád? Kdy jste se stihl naučit hrát tak dobře na kytaru a na loutnu?
Chemii jsem měl od střední školy moc rád, ale s jejím studiem to bylo složitější. Můj otec byl v padesátých letech v komunistickém kriminále a mne po základní škole poslali jako dělníka do chemické továrny. Když po Stalinově smrti tatínka propustili, mohl jsem jít studovat, ale pouze chemii, když jsem měl tu chemickou „dělnickou praxi“. Pokud jde o hru na kytaru, loutnu, vihuelu a další drnkací nástroje, jsem skutečně autodidakt a nikdy jsem neabsolvoval ani hodinu výuky. O to více mne těšilo, že jsem si nakonec zahrál s mnoha špičkovými profesionály v nahrávacích studiích a třiadvacet let pravidelně spolupracoval s Pražskými madrigalisty profesora Venhody.
Dlouhá léta jste na Filozofické fakultě UK působil jako pedagog. Naplňovala vás tato práce? Jste v kontaktu s bývalými studenty?
Ano, učil jsem tam přes dvacet let a svoje povolání jsem si vychutnával. Jednak jsem mohl jako povolání dělat to, co mě velmi bavilo a naplňovalo – zabýval jsem se hudební historií a historickými notacemi, které otevíraly dveře do hájemství hudby pro loutnu a příbuzné nástroje. Jednak jsem byl ve společnosti řady báječných lidí, jako byli skladatelé Petr Eben, Vladimír Sommer, kolega asistent Jaromír Černý a dlouhá řada dalších vynikajících osobností. A konečně jsem měl to potěšení být obklopen mladými lidmi, ze kterých vyzařovala opravdovost, protože přes muzikologii se žádná velká kariéra dělat nedala. Na mnoho z nich jsem skutečně pyšný a rád se s nimi občas setkávám.
Kde pramení vaše láska k černošským spirituálům, gospelům
a renesančním písním, které tvoří jádro vašeho repertoáru?
Víte, já to vlastně cítím trochu jinak, řekl bych spíše, že obecně mám rád hudbu neokázalou, nepředvádivou, nevypočítanou na efekt, opravdovou. Jestli jí vymysleli běloši nebo Afroameričané, skladatelé nebo lidoví muzikanti, modernisté nebo současníci Komenského, je mi vlastně jedno. Takže u nás v repertoáru najdete samozřejmě spirituály, které mám rád pro jejich neokázalou krásu a které působí jako medicína, když je člověku zle. Ale také lidové písně, písně z časů renesance, obrození, vlastní tvorbu členů kapely, skladbičky zapomenuté a náhodou vyštrachané… Hrajeme i písničky, které vznikly spíše pro naší vlastní potěchu a pobavení, než pro veřejný potlesk.
Vaše písničky za dob komunismu dávaly lidem naději. Autorem krásných textů jste byl i vy sám. Dalo se odhadnout, co na posluchače zapůsobí nebo lidé četli mezi řádky i to, co jste původně nezamýšleli?
Teď to bude znít neskromně, ale jsme skutečně překvapeni, jak často nám lidé dodnes přicházejí říct, že naše písničky jim byly v dobách zlých posilou, a to nejen lidé u nás doma, ale i krajané v Americe, Austrálii nebo v Africe, odkud jsme se nedávno vrátili. Samozřejmě nás to těší; za textaře se ale osobně nepovažuji, vždy jsem texty psal jen pokud se mi nechtělo na výtvory někoho jiného čekat. Náš textařský tým tvořil kamarád, básník František Novotný, Dušan Vančura, já, z profesionálů např. skvělý pan Ivo Fišer. V textech jsme používali obrazy, o kterých jsme předpokládali, jak jim bude publikum rozumět, ale posluchači si často našli i jiné výklady. Nešlo také jen o texty písní, velké možnosti nabízelo i průvodní slovo.
Vaším velkým koníčkem jsou motýli. Jak se loví dokonalý záběr? Kam až jste za motýly cestoval?
Záběr už je vlastně jen věcí zkušenosti a technických možností – to opravdu obtížné je dostat se k fotografovanému objektu. Motýli jsme zdecimovali svojí bezohledností a neprozřetelností tak, že druhy, které kdysi znal každý jako šperky přírody, dnes hledají znalci složitě a často marně. Motýly také chovám doma. Tedy nejdříve jsou to housenky, až pak se vylíhne krásný motýl. Pozorovat vývoj tohoto zajímavého hmyzu je mnohem poučnější a zajímavější, než ho jen sbírat. K osmdesátinám jsem od syna dostal vlastní motýlí stránky motyli-tichota.cz, ty mi snad dají za pravdu, že jde o krásného koníčka. Po motýlech se dívám všude a měl jsem to štěstí, že jsme viděli velký kus světa.
Jak dlouho jste se svou ženou? Je náročné být se svým partnerem
i „v práci“?
Poznali jsme se na Portě ve Svitavách v roce 1977, tenkrát se jmenovala Tosková a já si řekl, že to změním. Výhody a nevýhody takového pracovního manželství bychom možná hodnotili se Zdeničkou různě, ale na tom, že naše děti za nejrůznější pracovní komplikace stály, se jistě shodneme! 🙂