Rozhovor s Janem Pirkem 10/2020

Měli bychom dělat to, na co máme, a nepřehánět to.
To platí ve sportu i v práci. 

Konečně se mi podařilo v nabitém diáři profesora Pirka „utrhnout“ trochu času pro rozhovor do Zápraží. A tak sedíme na terase domku v Konojedech nedaleko Kostelce nad Černými lesy a už po chvíli chápu, že profesor Pirk je opravdu místní patriot. Povídáme si a řeč se, přiznávám i trochu záměrně, stále stáčí zpět k tématu Konojedy.

Když jsem zkoušela přijet za Vámi minule, říkal jste: nejezděte hlavně první víkend v srpnu, to je Vlkančický triatlon. Jak jste si vedl pane profesore?
Myslím, že nijak zle. 200 m plavání, 6 km kolo, 2 km běh – pod třicet minut a čtvrté místo. Ovšem cenu jsem přesto dostal! Obdržel jsem doutník, určený pro nejstaršího účastníka triatlonu :o)

Gratulace je v každém případě na místě. Sportujete denně?
Samozřejmě, a tady na chalupě ještě o něco víc než Praze. Je zapotřebí udržovat tělo v kondici. Každý se ovšem cítí jinak. Já to beru tak, že je podstatné vždy rozlišovat věk kalendářní a biologický. Třeba než jste dnes ráno přijela, už jsem si byl v okolních lesích zaběhat (pozn. 10,5 km), pak jsem si zaplaval a uvolnil svaly v bazénu a ještě mě čeká absolvovat týdenní nákup, což je svým způsobem také výkon.

V Konojedech jste strávil dětství, dnes zde máte chalupu, známé, o místní historii a místopise víte mnohé. Jak dlouho sem vlastně jezdíte?
Letos to bude sedmdesát let. Rodiče tu kdysi kousek za kostelem zakoupili pozemek; stávala tu jednoduchá heraklitová chatka, na zahradě rostly ovocné stromy. Kostel je stále na svém místě, chatku jsme ale přestavěli, ovocné stromy časem nahradily okrasné, zůstala jen jedna třešeň. Vztah k tomuto místu mám tedy daný, navíc moje paní je původně ze sousední Stříbrné Skalice… A prázdniny a víkendy v Konojedech, to bylo pro nás kluky něco! Pamatuju se, že asfaltka končila v Kostelci u cihelny, sem a dál na Skalici vedla jen hliněná cesta. Vzpomínky mám i na žně, místní se oháněli kosami, my jsme pomáhali vázat obilí do snopů. Obilí se pak vozilo do Kostelce, byly povinné odvody. Za povoz se zapřáhly krávy, dozadu se přivázala lucernička a ještě za tmy se vyrazilo. Cesta tímto tempem trvala přes dvě hodiny. Později jsem chodil na brigády do černokosteleckého pivovaru, tam jsem si vyzkoušel také kde co.

Bývala tu i proslulá hospoda…
Ano, ano, dole na návsi. Přenocoval v ní při jedné ze svých cesta krajem sám král Jiří z Poděbrad a byl prý tak spokojen, že krčmě udělil „zvláštní právo královské na věčné časy“, o čemž se zachovala i písemná zmínka. To byla tady oblíbená hospoda, pak patřila pod RaJ (pozn.red. Restaurace a jídelny, typ národního podniku za minulého režimu), bývaly tam tancovačky, ale třeba i loučení po pohřbech. Její provoz byl bohužel v soukromé éře ukončen; proměnila se na truhlárnu. Škoda, myslím, že by se v tradicích mělo pokračovat. Ale hospodu tu máme, a když mi to časově vyjde, tak se připojuji a zachovávám další místní zvyk – páteční večery licitovaného mariáše.

Nedá mi to a musím se zeptat. Je s Vámi mnoho rozhovorů, jste zván do různých pořadů (i zábavných). Jak se stalo, že zrovna Vy jste se stal tak mediálně známým lékařem?
Tak to jste mne zaskočila. Blanko (volá na manželku), dostal jsem otázku, kterou mi ještě nikdo nepoložil. Co si myslíš, proč tomu tak je? A neříkej, že jen proto, že neumím nikoho odmítnout. Fakt je, že vlastně nevím. Ale pamatuji si na svůj první kontakt s tiskem. Tehdy jsme jako středoškoláci zašli občas na čaj do pražské kavárny Slávie. Jednou nás tam oslovil reportér, myslím Literárních listů, s anketním dotazem, kdo z nás chodí na operu. A já chodil. Ale proč jsem zrovna já v hledáčku novinářů, a to nejen z profesního hlediska, na to se budete muset zeptat nejspíš jich.

Než náš rozhovor skončí, myslím, že odpověď znám. Je okouzlující, bez nadsázky. Formou řeči, drobnou mimikou i gestikulací rukou dotváří každou svou odpověď, a i když má na sobě tričko své oblíbené  Slávie a ne typického elegantního motýlka a košili, vyzařuje z něj noblesa, profesionalita. Prostě charismatický člověk mnoha zájmů a znalostí. A přitom vlastně úplně obyčejný.

Vaše profese je náročná, kardiochirurgie je pojem, ale laik nemá většinou ani ponětí co to vše obnáší. Jste přednostou IKEMu, doposud operujete, přednášíte, pracovně jste stále vytížený. Mám já, jakožto řadový občan, vůbec šanci se k Vám dostat, budu-li to zdravotně potřebovat?
To je to podstatné –  budete-li to zdravotně potřebovat.  Pak ano, je to možné. Denně dostávám žádosti mě od neznámých lidí, píší, posílají emaily. Na každou žádost odpovídám, pokud to skutečně stav pacienta vyžaduje a nemá nebo v dané lokalitě nemůže mít adekvátní léčbu, pak se domnívám, že není důvod, proč by nemohl být léčen u nás v IKEMu. Ale jak říkám, je nejprve potřeba vždy vše důkladně vyhodnotit.

Vaše pracovní tempo je obdivuhodné, ale i v soukromém životě jste činorodý, máte spoustu zájmů. Zmínili jsme sport a nedávný Vlkančický triatlon, ale to není zdaleka vše…
Jsem zastáncem pohybu, běhám a sportuji pro radost a zábavu. Myslím, že bychom měli běhat, hýbat se, ale měli bychom dělat, na co máme, a nepřehánět to. Ano, mám za sebou více jak desítku maratónů, půlmaratóny už nepočítám, účastním se i menších akcí a v oblibě mám triatlony, kde je vše nadávkováno ve správném poměru a úměrně věkovým kategoriím. Navíc triatlon v sobě spojuje tři krásné sportovní disciplíny: plavání, kolo a běh.

Ale ne vždy běháte. Jsou i závody, kdy sedíte za volantem některého ze svých veteránů. Ví se o Vás, že jste obdivovatel značky Peugeot a své místo má u Vás i Velorex.
To je jen jiná kategorie relaxace! Mám třeba exemplář Peugeotu BP1, jako jediný v Čechách. Je to model z roku 1913, přezdívalo se mu Peugeot Bébé a v katalozích je veden jako Bugatti Type 19. Jel jsem s ním dvakrát i klasiku – Zbraslav-Jíloviště, ale na tento závod má bohužel slabý výkon motoru. Prostě – moc mu to nejede. A Velorex se u mne v garáži také najde; a jsem na něj stejně pyšný jako třeba na další historický klenot, Aero 30.

Chalupu v Konojedech máte léta jako své zázemí, plánujete se sem přestěhovat časem nastálo?
Letos na jaře jsme si chalupu užívali dlouhodobě a celá rodina – prošli jsme si tady koronavirem. Pobyt v přírodě je zdravější než v bytě, a jak jsem už dříve řekl, s virem je nutné naučit se žít, nezmizí, a proto taky nelze dělat paniku, udržovat v lidech napětí a stres není nijak prospěšné.
Jinak přiznávám, už začínám postupně snižovat své pracovní závazky, a pokud se ptáte na důchod, tak ten si představuji takto: od jara do října Konojedy, na zimu pak přesun za sněhem do Rokytnice nad Jizerou. A v mezičasech samozřejmě Praha. Život má být pestrý a člověk si ho má co nejvíce užít, o to se stále snažím.

-ak-

Prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. (1948)
Přednosta kardiocentra IKEM
Má za sebou přes 7 tisíc úspěšných srdečných operací, na 300 transplantací srdce.
Stojí za projektem tzv. umělého srdce, které pomáhá pacientům v konečném stadiu srdečního selhání přežít dobu do transplantace. Jeho tým ho zavedl do praxe jako první ve východní Evropě.
Lékařské povolání má v rodině, kardiochirurgem byl i jeho otec, děd, praděd, lékaři jsou i strýc a sestra.
Nadšený běžec, triatlonista, sběratel moto-veteránů.