Ke štětstí mi stačí malování a jsem vděčný za ten dar
Nebudeme přehánět, není to typická tzv. renesanční osobnost. Ale v každém případě je to člověk s úžasným výtvarným nadáním, smyslem pro humor, ironii a nezastavitelný vypravěč. Představujeme Jiřího Filípka, rodáka z Olešky u Kostelce nad Černými lesy, kreslíře, ilustrátora, muzejníka, trampa, skauta…
Tady mi došla slova, ale vím, že to není vše. Jak tedy ty sám sebe vidíš?
Jako šikovného řemeslníka. (smích) Je to pro mne osudový dar, že mohu dělat to, co dělám a jsem za to rád.
Takže bys neměnil. Jsi tedy spokojený?
To moje malování mi ke štěstí stačí. A ano, já jsem tak spokojený. Jsem totiž svým způsobem sobec, ale kdo není, že? Jak jednou řekl Marko Čermák (pozn. hudebník, tramp a kreslíř komiksů pro mládež): Člověk musí být tak trochu sobec, aby mohl dělat to svoje. Tím ovšem zároveň přiznávám – a své drahé polovičce se i omlouvám –, žít se mnou není asi nijak jednoduché.
Máš výtvarné nadání, ale je něco co ti vyloženě nejde, čemu se vyhýbáš?
Tak to čtenáře asi pobavím! Zcela určitě je to sport a fotbal zvláště. Jednou jsem hrál fotbal… pak jsem nadšeně zařval góóól! A vzápětí se ale ozvalo: no jo ty vole, ale vlastní! Takže to byla moje sportovní kariéra. Pochopil jsem, že tudy cesta nevede a vzal jsem raději do ruky tužku (smích).
Vraťme se tedy zpět do výtvarné oblasti. V červnu ti vyšla knížka…
Tak na tu jsem hrdý, nejen proto, že je fakt povedená, ale je to i zrovna poslední „dítě“, které jsem pomohl přivést na svět. V tomhle smyslu jsem pyšný otec. Ale abych ji i trochu zpropagoval: název zní Sídla českých panovníků. Je určená (nejen) pro mládež a s její autorkou, Stanislavou Jarolímkovou je skvělá spolupráce. Je pečlivá a hlídá si detaily. Dohání mě až k slzám, ovšem radostným. Už plánujeme další publikaci, věnovanou středověkým řemeslům. Ale když už jsme u té spolupráce… ani s tebou nebývá marná, pokud se tedy uskuteční. Dali jsme spolu pár dílů komiksových místních pověstí, bude pokračování?
Ráda bych, náměty by byly, jen najít čas!
Kromě kreslení jsi ale propadl i trampingu, pokud vím.
To jo, ale na to v současné době už opravdu čas nezbývá. A dokonce jsem i skaut, i když tam jsem se dostal, s trochou nadsázky, „až na starý kolena“. Kamarád Jirka Bohata – Datel, tehdejší vedoucí místního oddílu, mne dekoroval v poměrně pozdním věku. Když jsem na tu slávu jel, a jel jsem na kole, tak jsem se teprve učil slib, na to si vzpomínám. Pak jsem dokonce asi půl roku skautský oddíl v Kostelci také spoluvedl, ale naštěstí přišli další, převzali to a skautské činnosti dali nový směr.
Nějak jsme ale minuli otázku, jak ses stal kreslířem a ilustrátorem?
To je dlouhá story, tak ti ji zkrátím. Jsem vyučený zlatník, ne neptej se, dnes bych se tím už nejspíš vůbec neuživil, ale fakt je, že po škole jsem jako zlatník v Praze pracoval. Už jako malý jsem ale seděl u stolu a kreslil a kreslil. Jak jsem říkal, třeba ten fotbal mi nešel, tak jsem se realizoval jinde. Koncem 80. let jsem už obcházel tehdejší redakce pražských časopisů a zkoušel udat své výtvory. Jak se říká, vyhodili mne dveřmi, snažil jsem se vrátit oknem. A někdy v roce 1987 jsem po práci utíkal do redakce časopisu Ahoj na sobotu. Kupodivu mne přijali, já byl překvapený, že mi kresby uveřejní a dokonce mi chtějí i něco zaplatit! A pak tamější pracovnice prohlásila: Chlape, když nemáte svoji cenu tak to nikam nedotáhnete! Dnes mohu jen konstatovat, že jsem rád tím, čím jsem, a že se paní tudíž poněkud mýlila.
-ak-
CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V LETNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU ZÁPRAŽÍ (pro měsíce 7-8/2020).