V červnovém čísle časopisu Zápraží přinášíme redakčně zkrácený rozhovor s harfistkou Kateřinou Englichovou, jednou ze tří tváří koncertu na zámku Berchtold, který se uskuteční 11. 6. 2023.
Zde Vám nabízíme jeho originální znění a zároveň tímto zveme na mimořádný hudební zážitek…
HOBOJ, HARFA A SOPRÁN V UNIKÁTNÍM HUDEBNÍ PROJEKTU
U příležitosti exkluzivního koncertu „Ekstase“ na zámku Berchtold – 11. 6. – jsme požádali o pár slov jednu z hlavních protagonistek, paní Kateřinu Englichovou, světově proslulou harfistku a profesorku Pražské konzervatoře.
Kateřino, s hobojistou a fotografem Vilémem Veverkou tvoříte bezmála dvacet let exkluzivní, dnes možná jednu z nejžádanějších hudebních dvojic nejen na české scéně. V roce 2022 jste však k sobě přizvali bez nadsázky další hvězdu, sopranistku Alžbětu Poláčkovou a publiku tak představujete svým způsobem jedinečnou hudební kombinaci. Jak k tomuto spojení došlo a na co přesně se mohou posluchači koncertu?
Je pravda, že s Vilémem Veverkou hrajeme kontinuálně od roku 2005 a za tu dobu jsme k sobě skutečně hudebně přirostli. Dokonce se opakovaně setkáváme s reakcemi typu, zda tvoříme i v soukromí pár (smích)…Protože je jedním, nikoliv jediným Vilémovým krédem, vše co dělá posouvat a to takřka neustále, tak výsledkem této hudebně-kreativní „filozofie“ je právě EKSTASE, projekt pojmenovaný podle stejnojmenné písně Almy Mahler. Na Alžbětě Poláčkové jsme se shodli zcela intuitivně, totiž okamžitě. Alžběta, kterou publikum zná především jako sólistku Národního divadla, je zcela univerzální interpretka, neboť kromě operního repertoáru skvěle interpretuje rovněž písňovou tvorbu. Navíc je to vyloženě pódiový typ interpreta, mám na mysli především její autentický projev at’ už zpívá Gershwina, Bernsteina či Liszta, což jsou autoři hudby, kterou provedeme na zámku Berchtold.
Kombinace sopránu, hoboje a harfy v hudbě světových autorů, dvě krásné a úspěšné ženy a muž, který je dnes považován za jednu z nejkomplexnějších postav české scény. Můžete tuto konstelaci, mimochodem jedinou u nás a možná i v zahraničí, trochu více přiblížit?
Vilém má tu teorii, kterou v praxi úspěšně obhajuje, že hoboj je ten nástroj, který se barevně zdaleka nejvíce blíží barvě lidského hlasu. Myslím, že možná právě tento moment byl skutečnou motivací, jakási „konfrontace“ – v konstruktivním slova smyslu – těchto dvou hlasů. To je to, co zde doposud nebylo. Na druhou stranu, harfa je zřejmě optimální nástroj, který oba tyto póly může vhodně tmelit a snad i trochu povýšit. Všichni tři máme na pódiu svou výlučnou roli, se kterou se dobře identifikujeme. Vilém Veverka navíc pojímá tento typ koncertu jako „hudební představení“ svého druhu. Jsme ve fázi, kdy projekt s každým dalším koncertem cizelujeme a tím pádem posouváme. Ještě letos pro nás napíše Martin Hybler novou originální kompozici. Celý záměr je velmi ambiciózní, jak také jinak.
V čem přesně tkví ona ambice, jak říkáte?
Na tuto otázku by Vám možná lépe odpověděl Vilém Veverka. Nicméně, protože ho dobře znám a každý jeden detail společně diskutujeme, dokonce ve smyslu konstruktivním si zároveň jsme trochu „oponenty“, tak mohu říci, že ambice či motivace je především ta, přinést trochu jiný koncert, než zde byl doposud. Možná to zní trochu abstraktně, ale připusťme, že společnost se vyvíjí, mění, mění se preference a nálady publika, a právě publikum dnes již čeká něco navíc. To co možná tak nějak stačilo před deseti, dvaceti lety, již dnes nestačí. Stejně tak se ptejme, co bude nutné udělat zítra, za rok, dva, tak abychom obstáli, tak aby zde byla nadále skutečná potřeba živého umění, tedy především hudby.
Věříte tomu, že to je možné, že jste toho „posunu“ schopni?
Pokud bych tomu nevěřila, pak bych vlastně již dnes asi „nepotřebovala“ hrát na harfu, Alžběta Poláčková by se soustředila jen na své angažmá ve „zlaté kapličce“ a Vilém Veverka by své aktivity přenesl do sféry komerčnější hudby a fotografie. Hudba, tedy také hudba, je prostě specifický „byznys“ a netvařme se, že to tak není. Budeme-li lpět pouze a jen na jakési „artovosti“, budeme-li si nadále hrát na „národní umělce“, pak nám okolní svět ujede, lépe řečeno zůstaneme osamoceni ve své bublině, kde budeme moci ubezpečovat sami sebe o tom, jak jsme nebo nejsme dobří. Ale to bude to poslední, jediné, co zůstane.
Není to trochu kritické hodnocení kultury a tomu čemu říkáme živé umění?
Možná to kriticky vyznívá, ale já chci vidět na prvním místě konstruktivně uvažující lidi – kolegy, jako je třeba právě Vilém Veverka. Ostatně právě tito „solitéři“, kteří často prošlapávají nové cesty jsou myslím budoucností našeho oboru. Nelze se opájet minulostí, je třeba se dívat vpřed. Ostatně, nikdo ani já netvrdím, že tato cesta je optimum a jedinou možností.
Zpět ke koncertu, který s Alžbětou Poláčkovou a Vilémem Veverkou realizujete 11. 6. na zámku Berchtold. Můžeme tedy říci, že zveme návštěvníky na koncert, jaký ještě nezažili?
Věřím, že to naše publikum bude v tomto kontextu následně vnímat. Alžběta Poláčková je doslova fenomenální zpěvačka, možná trochu zbytečně skromná, která disponuje úžasným hlasovým fondem, navíc je na pódiu fyzicky doslova okouzlující. Vilém Veverka, ten je samostatnou kapitolou v tomto příběhu, ale jako tým tvoříme jeden celek a máme jeden společný cíl, s vědomím, že sloužíme hudbě i našemu publiku, že chceme přinést jiný zážitek z hudby. Nechť’ se o tom přijde každý přesvědčit na vlastní uši i oči.