Divadlo Verze založila před pěti lety Jana Janěková ml. společně se svým manželem Igorem Chmelou a kamarády Davidem Prachařem a Lindou Rybovou a Thomasem Zielinskim. Ačkoliv ji od toho spousta lidí odrazovala, divadlo je úspěšné. „Začátky ale nebyly vůbec jednoduché a finančně jsme to táhli jen tak tak,” říká Jana Janěková, která kvůli svému snu opustila i Národní divadlo, kde byla v angažmá osmnáct let. „Teď už je dobře a dokonce si můžeme dovolit zvát ke spolupráci i naše kamarády, kteří jsou nám milí a se kterými chceme hrát. Proto jsme to divadlo také zakládali, abychom měli svobodu.”
V Národním divadle to možné nebylo?
Národní divadlo je velká instituce s mnoha lidmi a řídí se svými pravidly. Tam není prostor, aby si každý určoval, co chce hrát a s kým. A je to tak v pořádku, jinak by to fungovat nemohlo, ale mně už to přestalo naplňovat. Po vlastním divadle jsem toužila dlouho, věřila jsem, že se dají dělat dobré hry, které jsou divácky atraktivní, ale zároveň mají nějaký přesah. Spousta divadel dnes hraje líbivé texty. Chápu to, musí přilákat diváky, bez kterých se žádné divadlo neuživí, ale podle mého to je až moc bulvár.
Jak vás napadlo spojit se s Prachařovými?
S Davidem a Lindou jsme přátelé už dlouho a sedneme si po lidské stránce, i po té herecké. Jsem moc ráda, že nám to stále funguje, a pokud vznikne problém, dokážeme si všechno hned vyříkat, vyčistit vzduch. Skvěle se doplňujeme i povahami – Igor a David jsou klidní, rozvážní a já s Lindou jsme… rychlejší a temperamentnější. K Divadlu Verze neodmyslitelně patří i režisér Thomas Zielinský, což je také náš dobrý kamarád.
Daří se vám vybírat dobré tituly a vaše hry mají úspěch. Kdo rozhoduje, co se bude zkoušet?
Všichni. Hodně diskutujeme, i velmi vášnivě, ale vždy to je pro dobro věci. Nejde o nějaké nepříjemné hádky, urážení.
Hrajete ráda s vlastním mužem?
No jasně. To bychom si to divadlo nezakládali. On má tedy takové režijní tendence, které mému egu nedělají dobře. Někdy se pěkně dohadujeme, ale nás to baví. A jsme rádi, že máme možnost být spolu, protože Igor je pracovně velmi vytížený. To naše společné hraní si užíváme. Pokud se tedy dá mluvit o „užívání“, když tři hodiny stojíme v koloně na D1 na cestě za představením.
Igor Chmela je známý svým specifickým smyslem pro humor. Rozesměje vás?
Igor vystupuje v televizi jako bavič, ale povahou je vlastně introvert. Má velmi zvláštní druh humoru a lidé dost často nevědí, jestli si dělá legraci nebo to myslí vážně. Já už jsem zvyklá, ale přesto mě někdy nachytá. Myslím si, že humor je ve vztahu velmi důležitý a my ho naštěstí máme dostatek. Jsme spolu 14 let a furt dobrý.
Máte tři děti – starší Aničku a dvojčata Toníka a Elu. Sledujete u nich herecké sklony?
Obávám se, že Elu herectví táhne. Chodí do divadelního studia a velmi ji to baví. Překvapil i syn, který zprvu neměl zájem, ale když viděl nadšenou sestru, tak začal chodit také. Ale on nás uklidňuje, že jde o pouhou zábavu a že jeho přání stát se veterinářem stále trvá. Necháváme děti, aby se rozhodly samy, co je baví a co chtějí dělat. Z vlastní zkušenosti vím, že když dítěti něco zakážete, stejně si k tomu dojde.
Vaše maminka vás nikam nesměrovala?
Neměla šanci. Já jsem byla dost tvrdohlavé, svérázné dítě a již v první třídě jsem rodičům oznámila, že budu herečkou. Také si pamatuji, že jsem se už od deseti let toužila stát dospělou. Nebavilo mě být dítětem. Plánovala jsem, jak v osmnácti odejdu a kreslila si plánky svého budoucího bytu. A v osmnácti jsem skutečně odešla, ačkoliv mám rodiče i sestry velmi ráda. A byla to drsná škola života. Naši mi sdělili, že když chci svobodu, musím se o sebe postarat sama a že mi bydlení platit nebudou. Dostávala jsem tisícovku na měsíc a zbytek si vydělávala po brigádách. Ale stálo mi to za to! Nedokážu pochopit, jak mnoho mladých lidí zůstává v „mamahotelech“.
A geny se nezapřou. Naše Ela nám také oznámila, že už se těší, jak si bude žít po svém.
Byla jste také dost zvídavé dítě. Dokonce jste zjistila, že váš otec není vaším biologickým rodičem, ale že jste osvojená…
To bylo velice zajímavé, protože jsem vždy nějak podvědomě tušila, že něco není v pořádku. A pak jsem objevila osvojitelsku listinu a zjistila, že mým otcem byl Petr Svojtka. To mi bylo dvanáct let. Nikomu jsem o tom neřekla. V encyklopedii jsem si našla, že je to herec Národního divadla. Když jsem byla v prváku na gymnáziu, jela jsem tajně místo školy stopem z Brna, kde jsme bydleli, do Prahy do Národního. Tam jsem řekla, že chci mluvit s Petrem Svojtkou, ale vrátný mi oznámil, že už je deset let mrtvý. To pro mne byl šok a o rodinnou historii jsem se přestala zajímat. Maminka mi vše oznámila, když mi bylo šestnáct a byla úplně šokována, že už to tak dlouho vím. Novinkou pro mě bylo, že mám dva bráchy. Seznámila nás spolu a okamžitě nastalo totální souznění. Dodnes spolu máme výjimečný vztah.
Nezlobila jste se na rodiče, že vám to neřekli?
Ne. Chtěli pro mě to nejlepší. Ale asi bych všem rodičům doporučila, aby svým dětem říkali pravdu hned.
U žen se neprozrazuje věk, ale u vás můžeme, protože vypadáte skvěle – je vám 41 let. Cítila jste nějakou změnu po čtyřicítce?
To si pište, že pociťuji změny, když se dívám do zrcadla… Ale zatím to jde a nemá cenu se tím nějak trápit, i když pro nás ženy, a herečky obzvlášť, to není jednoduché. Raduji se z toho, že mám skvělou rodinu, zdravé děti a stále dost energie, protože mám ještě hodně plánů. Moc bych si třeba přála vlastní divadelní budovu. Nyní jsme v pronájmu ve vršovickém divadle Mana. Je to tam prima, ale být ve vlastním, by bylo skvělé.